A Najvyšší súd povedal že žiadne také, že je to v rozpore s dobrými mravmi Českej republiky.
Spíše se zaměřím na poznámku v rozhodnutí Nejvyššího soudu, ke kterému se věc po podání dovolání dostala. Ten totiž jednak uvedl, že nezpochybňuje závěr odvolacího soudu o neplatnosti dle § 37 obč.zák., ale navíc uvedl, že diskutované smluvní ustanovení by nemohlo obstát ani kdyby o jeho výkladu nebylo pochyb. Dané ujednání mělo pravděpodobně směřovat ke sjednání tzv. řetězení plateb, tj. k situaci, kdy určitý dodavatel platí cenu za dílo svým subdodavatelem jen a tehdy, když obdrží platbu od svého objednatele – hlavního investora.
JINÉ PRÁVO: Nejvyšší soud o dobrých mravech a zákazu řetězení plateb
Zaujímavé je sledovať aj postoj právnika, ktorý takéto zmluvy zjednáva (rozhodnutie odvolávajúce sa na dobré mravi je nešťastné) a aj komentujúcixh, ktorí prinášajú trochu svetla zo strany tých posledných v rade. A v neposlednom rade je to aj ďalšia ukážka o samozrejmej neexistencii akejkoľvek etiky v podnikaní.
