Systém sociálnej poisťovne je vraj málo solidárny. Pozitívom bude, že aj konatelia budú mať nárok na dôchodok. To sú dve doterajšie argumentácie Joža Miháľa na to, že by aj konatelia mali platiť sociálne odvody.
Trochu z pozadia a vedľajších efektov podnikania ako konateľ s.r.o.
Z podnikateľskej odmeny sa následne neplatia dane a ani odvody. To je jeden zo zásadných benefitov. Raz zdanený zisk s.r.o. je podnikateľskou odmenou a viacmenej čistým príjmom konateľov.
Kto vie a má potenciál, rieši podnikanie ako spôsob zábezpeky pre starobu. Časť svojich podnikateľských príjmov investuje či odkladá tak, aby na starobu nebol odkázaný na štát. Robíme to z dvoch dôvodov. Jednak ako konatelia vidíme, ako štát hospodári. A tiež my, Husákove deti, neveríme, že dôchodkový systém, ako si ho užívala generácia socialistických a tesne postsocialistických dôchodcov a ako si ho užívajú naši rodičia, bude rovnako štedro vydržiavať aj nás o 30 rokov. To je aj výsmech a vyvrátenie Jožovho argumentu, aké je to pozitívne, že budeme mať nárok na starobný dôchodok.
Neverím, že pôjde o zaslúžený odpočinok a za dôchodok budem ako vitálny dôchodca cestovať po Európe a užívať si ako dnešní 65 roční Nemci. Súčasná predstava optimistov je, že o 30 rokov bude dôchodkový vek 72 rokov a v zdraví si ho užijeme 2-5 rokov (aj to len 60% z nás). Pričom výška dôchodku bude 30-40% priemernej mzdy v národnom hospodárstve. No schválne, koľkí ma v komentároch označíte za prílišného optimistu? V tomto odstavci sa mimochodom skrýva aj návod, ako nás presvedčiť, že platiť sociálne odvody má zmysel. Už by to chcelo konečne nejaká garancie. Nie len, že dnešní dôchodcovia nebudú postihnutí zmenami, ale aj že dnešní platitelia neutrú nos. Ale to by už nebolo o solidarite, ale o poistení a druhom pilieri a to je iný príbeh.
Teraz k tej solidarite z nadpisu
Neplatiť nič, nie je etické. To rozhodne! Nič, znamená, že nie sme solidárni s ostatnými občanmi žijúcimi medzi Tatrami a Dunajom ani len trochu. A trochu by sme mali byť solidárni všetci navzájom. Iste, sú tu nejaké tie rozpory, prečo s podtatrancami a nie hanoverčanmi či bretóncami. No zatiaľ má EU k štátnosti ďaleko, tak teda akceptujme prežívajúcu feudálnu tradíciu z čias otrokárstva, že by sme mali byť solidárni so spoluobčanmi z dediny, do ktorej nás pánbožko pohodil.
Solidaritu treba pre strýčka príhodu. Nikto nevidíme svoj osud na 30 rokov dopredu a je dôležité, aby sme sa starali o záchrannú sieť bez akýchkoľvek podmienok. No aká hustá má byť tá sieť? Aká mäkká? Dovolím si tvrdiť, že tým, ako sa k spôsobu živobytia postavíme výberom s.r.o. ako formy, tak dosť jasne naznačujeme, akú mieru solidárnosti sme ochotní akceptovať. Rozhodne to teda nie je do výšky zdanenia podnikateľských odmien. Rozhodne je to niečo okolo životného minima ako základu pre odvody.
Preto pripomínam Jožovi, kým je čas, starý príbeh o priateľoch, ktorý sa delili o zaplatenie obeda.
Žilo bylo 10 pánů, kteří spolu chodili každý den do restaurace na oběd. Za oběd měli pokaždé zaplatit dohromady přesně 1000 korun. Pánové se dohodli na tom, ze se na té tisícovce budou podílet tak, jak platí daně. Takže první čtyři, ti nejchudší, neplatili nic. Pátý zaplatil 10 korun, šestý 30 korun, sedmý 70 korun, osmý 120 korun, devátý 180 korun a desátý, ten nejbohatší, 590 korun. Takhle to šlo celé roky a nikdo si nestěžoval.
Až jednou hostinský přišel s tím, že jim dá slevu a bude po nich chtít každý den za oběd jen 800 korun místo 1000, protože jsou to stálí zákazníci. To bylo od něho moc hezké. Jak si ale rozdělit těch ušetřených 200 korun? Kdyby každý z deseti pánu platil o 20 korun méně, prvních pět pánů by dokonce dostávalo peníze za to, ze chodí na oběd. Hostinský jim navrhl se o úsporu podělit tak, v jakém poměru platí za oběd. Vzal si papír a tužku a začal počítat. Vyšlo mu toto: Pátý pán už nebude muset platit nic, stejně jako první čtyři, takže 100 % úspora. Šestý bude platit 20 korun, místo 30, ušetří 33 %. Sedmý bude platit 50 místo 70 korun, ušetří 28 %. Osmý pán zaplatí 90 místo 120 korun a ušetří 25 %. Devátý zaplatí 140 místo 180 korun, takže ušetří 22 %. Desátý pán, nejbohatší, bude platit 490 místo 590 korun. Úspora 16 %. Každý z těch šesti na tom bude lépe než předtím, a ti první čtyři mohou i nadále jíst zadarmo.
Jak se ale vzápětí ukázalo, velké nadšení ten návrh nevyvolal. „Takže já z těch 200 korun dostanu jen 10?“, křičel šestý pán, ukázal na desátého, nejbohatšího, a pokračoval: „A tenhleten dostane hned 100!“ „To je pravda!“, křičel pátý pán, „Já ušetřím jen 10 korun, ale on desetkrát víc!“. „Opravdu!“, přidal se sedmý, „takže jemu stovku a mně jen dvacku?!“. Rozkřičeli se i první čtyři pánové: „A my nedostaneme vůbec nic? Jak k tomu přijdeme? Zase jsou na tom nejhůř ti nejchudší, jako vždycky!“ A všech devět se vrhlo na toho desátého a ztloukli ho.
Příštího dne se desátý pán u oběda neobjevil. Nijak jim to nevadilo, prostě si sedli a jedli bez něho. Když ale došlo k placení, zjistili zajímavou věc: Všichni dohromady neměli ani na polovinu sumy, kterou zrovna projedli. A pokud mezitím neumřeli hlady, tak se tomu diví dodnes.
Pokud dojde k daňové úlevě, mají z toho nejvíc ti nejbohatší. Pokud by ale museli platit příliš, může se stát, že se příští den u našeho stolu neobjeví. Ve Švýcarsku, v Karibiku a i jinde na světě je spousta pěkných restaurací.
Nejde o to, že by podnikatelia vyvážali zisky. Ide o inú pointu toho príbehu. Solidarita nikdy nie je o spravodlivosti. Je to o hrdosti na to, že ju konáme. A veľkosť solidarity je priamoúmerná škrípaniu zubov. Na nízku solidaritu sme hrdí, na vysokú… Tá, ako nám hovorí príbeh, vlastne nikdy nenastane.
Spätné upozornenie: Každá veľká firma bude súčtom malých, rozhodol Štát s.r.o. | M+M+M+M (4M)
Spätné upozornenie: Podľahol som 37% a 40 eurám za 5 kliknutí ročne | M+M+M+M (4M)