Rýdze blognutie o etike internetovej žurnalistiky

Slovo weblog prapôvodne vraj vychádza z dvoch slov: web a log, teda log toho čo sa udialo na sieti. Postupne sa vraj z bezduchého citovania a zalinkovania zdroja vyvinuli komentáre k zdrojovému článku formou článkov až z toho vznikol pôvodný útvar. Alebo to bolo inak. Ja sa dnes vrátim do tej prapôvodnej podoby a zalogujem si na môj weblog to, čo sa udialo na inom webe.

Tento článok by kľudne mohol mať nadpis: Čo som si odniesol z polemiky o etike a etickom kódexe internetovej žurnalistiky? Ide o citácie vytrhnuté z kontextu článku Etika internetové žurnalistiky II – Misantrop.info

Začnem od konca. Pointa je:

Celý speciální internetový Kodex se mi smrsknul do odpovědi “To je věcí úsudku, míry a redakčních zvyklostí“.

A teraz sa vrátim sa úplne na začiatok, do uvádzacieho článku, ktorý nadhadzuje súvislosti. Padla tam zaujímavá veta, ktorou sa dá rýchlo a jasne prelustrovať každý článok. Výsledok vám napovie, či je to subjektívny názor alebo sú to predplatené písmenká.

Kdo chtěl, aby ten článek vyšel?

A už sme v texte polemiky. Tuná sa diskutuje a uzatvára postoj k linkovaniu v článkoch.

Není to porušení etiky, je to jen víc práce pro čtenáře. Dávat hypertextový odkaz je především slušnost, navíc hypertextový odkaz je základním principem webu. Pokud neodkážeš, jen napíšeš název, nedopustíš se žádného “etického prohřešku”, pouze půjdeš proti duchu média, které používáš. Nebudeš za “neetického”, ale za “trulanta”.

Vytrhnem si z kontextu úvahu, prečo bloger nie je novinár, prečo tu na tom to blogu nemôžete chcieť objektívne informácie, prečo na žiadnom blogu nemôžete chcieť akúkoľvek objektivitu. Nasledujúce slová sú uľahčením pre všetkých, ktorý zápasia zo snahou byť na svojom blogu objektívny. Jediné o čo ide, aby bola správne zodpovedaná základná lustračná otázka uvedená vyššie.

A mimochodem – není právě tato tvá otázka dalším argumentem pro mé tvrzení, že by blogy neměly být míchány s novinařinou do jednoho pytle? Tvé otázky na toto téma jsou pouze důsledkem směšování subjektivního a osobního blogování s profesionální novinářskou prací (což děláte na SME, ostatně Lupa dělá totéž, jen to maskuje) a snahou z bloggerů dělat žurnalisty sui generis a z blogů součást média. Pokud necháš blogům jejich “blogovací” podstatu (která je jiná než podstata novinařiny), tak nikdy nebudeš muset řešit otázky, zda “můžeš zasáhnout”, protože bude jasně dáno, co je text redakční (pod tvojí kontrolou) a co je blog (do kterého se nezasahuje nad míru vyžadovanou zákonem).

Požadavek na “zvláštní internetový prováděcí předpis k etickému kodexu” mi připomíná známou anekdotu o dvou blondýnách ve vlaku, kdy se jedna ptá průvodčího: “Dostanu se tímhle vlakem do Prahy?” Průvodčí odpoví: “Ne…” Na to se zamyslí druhá a zeptá se: “A já?” Tohle je naprosto stejná situace: “Můžeme zveřejnit video z popravy?” – “Ne, video z popravy není vhodné!” – “A na internetu můžeme?” – “Ne!” – “A co odkaz, ten můžeme zveřejnit?”

Buď jsou novináři v internetových médiích inteligentní lidé, co mají cit pro situaci, smysl pro míru a schopnost pracovat s pravidly, nebo to je banda tupých mamlasů, kteří nejsou schopni aplikovat své znalosti a vědomosti na životní situace, do nichž se dostávají, a kterým musíš vysvětlovat každý speciální případ (“Můžu chodit po vodní hladině? – Ne! – Ani když půjdu opatrně?”) – s takovými můžeš vydávat akorát tak obědy u okýnka v kantýně, ale rozhodně ne noviny!

Z komentárov zaujalo:

O linkovaní sa zamýšľa Jakub v komentári číslo 11

Není samozřejmě nutné, možné ani žádoucí mít celý text prošpikovaný odkazy a úzkostlivě linkovat každého, o kom se autor zmíní, na druhou stranu v případě přesné citace bych uvítal link. Po zralé úvaze nicméně uznávám, že existují dobré důvody toto “pravidlo” porušovat – negativní reklama taky reklama jest. Asi by to chtělo nějaký “negativní” atribut u odkazu.

Ešte raz a lopatisticky rieši nereálne očakávania blogérov a ich čitateľov, že blogér bude objektívny profesionál Pixy

[19] (pixy)

Já docela vidím problém hlavně v hranici profesionality. Protože na webu ublikuje leckdo – a jsou tam skutečně profesionální média (většinou rekrutovaná coby odnož tištěného), kde o nějakém kodexu a etice nemá cenu moc mluvit (protože je skoro samozřejmá), pracují tam opravdoví novináři, je tam redakce a používají se redakční postupy (instituce editora, korektora, vedoucího vydání, šéfredaktora atd.)

A pak je hromada webu nevzniklych z novinarskeho prostredi (pohrichu vetsina odbornych/technickych), kde zakladni postupy, opravdne a kontrolni nastroje a techniky nejenze nefunguji, ale ani nebyly uvazovany v zakladnim planu. Kde “redakce” je proste shluk tech lidi, co pisi clanky, “korektor” znamena spellchecker a “sefredaktor” je ten clovek s admin pravama v CMS… Narazim na to casto a casto se mi stane, ze nejake webove medium, ktere se tvari jako profesionalni, povazuju za redakci a ona to je zatim jen “redakce”…

Ale uz jsem prisel na to, ze velmi dobrym poznavacim znamenim je odpoved “sefredaktora” na jakoukoli vyhradu nebo pripominku ve stylu “tak to napis sam a lip”. 😉

[20] (Arthur Dent)

[19] Ano. A tím jsi velmi přesně shrnul mé výhrady vůči celé myšlence “etického kodexu internetové žurnalistiky”. Profesionální redakce ho nepotřebují, ty mají své mechanismy, stejné jako řekněme redakce tištěných médií, a neprofesionálním (drobný eufemismus) redakcím stejně nepomůže. Viz polemika v Literárkách…

Predpokladám, že tento článok budem dopĺňať o ďalšie cudzie názory. Moje vlastné nájdete v článku moja blogma. Pozerám, že je pekne fúzatý a bude ho treba občerstviť.

Zdieľať?