Závěrečná řeč Kateřiny Krejčové | A2larm

Z doslovu k Patočkovým Kacířským esejům k filosofii dějin. Napsal ho Václav Bělohradský v roce 1980 a analyzuje v něm text Karla Kosíka Rozum a svědomí:

„Je ještě v živé paměti mé generace Kosíkův manifestační komentář jedné proslulé pasáže z dopisu Mistra Jana Husa, v níž je neobyčejně významným způsobem vysloven požadavek jednoty svědomí a rozumu jako základu a podmínky lidské důstojnosti. ‚Jeden teolog mi řekl, že vše je pro mě dobré a dovoleno, jen když se podrobím koncilu, a dodal: Kdyby koncil prohlásil, že máš toliko jedno oko, třeba máš dvě, bylo by tvou povinností vyznati s koncilem, že tomu tak jest. Odpověděl jsem mu: I kdyby mi to tvrdil celý svět, já, maje rozum, jaký nyní mám, nemohl bych to připustit, bez odporu svědomí.‘

Situace, v níž Mistr Jan Hus formuluje svůj imperativ, je typickou situací intelektuála: na jedné straně instituce se svým požadavkem jednoty a poslušnosti, instituce, k níž intelektuál sám náleží, jejíž užitečnosti si je vědom a o níž ví, že je podmínkou přežití rozumu a kultury jako společenské skutečnosti; na straně druhé imperativ jednoty svědomí a rozumu jako základu osobní integrity – nezávislé na žádné instituci – kterou nemůže zapřít ‚bez odporu svědomí‘. Ukazuje se tak, že žádná kolektivní organizace, jakkoliv důležitá, nesmí založit svou moc na zrušení jednoty svědomí a rozumu. Toto omezení veškeré kolektivní moci je základem evropské civilizace. Být občanem nějakého státu, být členem nějakého hnutí, být součástí nějaké organizace, nesmí nikdy znamenat ochotu zříci se obsahu vlastního vědomí. Ochota překročit tuto mez je specifickým znakem ideologie, který ji odlišuje zásadně od kultury. Instituce složená z lidí, kteří se vzdali vlastního rozumu, obsahů vlastního vědomí, může být mocná a jednotná, ale není již lidským společenstvím, je svého druhu věcí.“

Zdroj: Závěrečná řeč Kateřiny Krejčové | A2larm

Zdieľajte obsah s priateľmi: